Gramatika se zabývá strukturou slov a vět, sémantika zkoumá jejich význam, pragmatika se obrací na jejich interpretaci přihlížejíc ke konkrétnímu kontextu a sociálnímu prostředí, ve kterém se řečový akt odehrává.

Deixe

Umíte vysvětlit, co znamená vzkaz Přijdu sem za chvíli na kousku papíru, který jste našli na podlaze? Kdo je ten já, kde je sem a kdy je za chvíli? Zmíněný vzkaz by byl jasnější, kdybyste měli dohodnuté setkání s vaším učitelem nebo šéfem v 15:00 a po příchodu do práce byste našli tento odkaz na dveřích. Teď už víte, o koho jde, jaké je dohodnuté místo a čas, proto na toho člověka počkáte. Slova odkazující na jistou realitu (převážně zájmena, příslovce apod..) Se nazývají deiktické výrazy; správně interpretovat se dají pouze při přihlédnutí k záměru mluvčího, tj. odesílatele informace. Deixy mají osobní, časový, prostorový a sociální aspekt.

V situaci, kdy před vámi stojí osoba, která vás informuje, jak se dostanete k muzeu, její pravá strana je vaše levá. V případě, že byste komunikovali s vaším učitelem nebo šéfem stejně neformálně jako se svými kamarády, mohlo by to vyvolat nepříjemné následky. A platilo by to i v opačné situaci – používání příliš formálních jazykových prostředků v komunikaci s vrstevníky by vyznělo směšně.

Řečové akty

Činy jsou obvykle považovány za důležitější než slova. Jakým jiným způsobem však můžete něco slíbit než vyslovením slova slibuji? Také stačí, aby kněz vyslovil: A tímto vás prohlašuji za muže a ženu, a navždy tím změní váš život. Nepochybně tedy existují tzv. řečové akty, které se realizují slovy, jak je definoval lingvista John L. Austin. V případě, že jsou splněny určité základní podmínky (tj. vhodný kontext), tak vyslovená slova realizují zmíněné úkony. Můžeme prohlásit lidi za manžele (pokud na to máme odpovídající právní status), ale prostřednictvím slov můžeme i něco slíbit, ohrozit někoho nebo mu ublížit.

Řečové akty mohou být deklarativní – ​​mění realitu (viz předchozí příklady); další jsou direktivní, které vyjadřují vůli mluvícího (Žádám vás, abyste odpověděli. Nedělej to!); komisivní – ​​vyjadřují záměr mluvčího (Nechám tě jít do kina); expresivní – ​​přibližují pocity mluvčího (Je mi to velmi líto. Gratuluji!), nebo jen reprezentativní – ​​které vyjadřují to, o čem je mluvící přesvědčen (Náš dům je nedaleko muzea).

Rozeznáváme přímé a nepřímé řečové akty. V případě, že je v místnosti velmi teplo, můžeme někoho přímo požádat, aby otevřel okno, ale můžeme také říci: Je tu velmi teplo, což bude mít v daném kontextu stejný účinek.

Presupozice a implikatury

Pokud někdo řekne: „Ukradli auto mého kamaráda“, dostaneme informaci nejen o krádeži auta, ale také o tom, že mluvící má minimálně jednoho kamaráda a tento kamarád měl auto. Tyto dvě další informace obsažené ve výpovědi nejsou explicitně vyjádřeny, jde o presupozice. Každodenní řečové promluvy obsahují množství presupozic, a to je jedna z příčin, proč cizinci často nepochopí to, co se uživateli daného jazyka zdá samozřejmé.

Známe existenční presupozice, s jakými jsme se setkali v předchozím příkladu, a faktické presupozice: např. pokud někdo řekne Jsem rád, že Petr přišel nebo Jsem rozhořčen, že Petr přišel, tak je v obou případech pravdou, že Petr přišel. Některá slova obsahují sémantické presupozice: když nějaký děj končí, předpokládáme, že měl i svůj začátek. Věta Opět jdeš pozdě naznačuje, že se to nestalo poprvé. Otázky Kdy/proč Peter přišel?{/I} vycházejí z předpokladu, že Petr přišel.

Pokud se vás kamarád zeptá: Chceš jít dnes se mnou do kina?, můžete jednoduše odpovědět ano nebo ne, ale často reagujeme takto: Super! Co dávají? nebo Zítra mám zkoušku či dokonce Nech mě na pokoji!. Z těchto odpovědí se dají jasně vyvodit závěry. V těchto případech jde o konverzační implikatury.

Principy efektivní komunikace

Základem úspěšné verbální komunikace je spolupráce mezi komunikačními partnery (interlokutory). H. P. Grice zformuloval základní principy a zásady účinné verbální komunikace. V rámci kooperačního principu rozlišuje zásadu kvantity (poskytnout rozsahem uspokojivou odpověď), zásadu kvality (podat pravdivé informace); zásadu vztahu (uvést relevantní informace) a zásadu způsobu (poskytnout jednoznačné informace).

Uplatňování principu zdvořilosti je pro úspěšnou komunikaci stejně důležité. Tento princip vypovídá o tom, že v komunikační situaci máme na zřeteli, jak je jiná osoba vnímána na veřejnosti. Zdvořilost se uplatňuje v pozdravech a oslovení, ve způsobech, které používáme na kladení otázek nebo vyjádření odmítnutí apod. Vyjádření zdvořilosti mezi komunikačními partnery ovlivňují i ​​rozdíly ve věku, pohlaví, společenském postavení, jakož i v míře důvěrnosti, proto může mít v různých kulturách velmi odlišné formy.

Výrazný rozdíl je i mezi formálním a neformálním vyjadřováním, čili mezi vykání a tykáním. V asijské kultuře je tento rozdíl mnohem složitější a přikládá se mu velký význam. Zanedbání zdvořilosti může urazit komunikačního partnera a spojuje se s rizikem, že se nedosáhne požadovaného komunikačního záměru.

Kompetence a návyky získané prostřednictvím kultury a jazyka jsou v každém společenství jiné, proto jsou v nich odlišné i komunikační implikatury a pravidla uplatňování zdvořilosti. Srozumitelná komunikace a otevřenost jsou v mezikulturním kontextu nezbytností. Mezikulturní pragmatika se zabývá zkoumáním těchto rozdílů a hledá strategie, které pomáhají tyto rozdíly překonávat.