Turečtina
Türk dili
Türk dili
více než 70 milionů
Turecko, Kypr
Makedonie, Rumunsko, Bosna a Hercegovina, Řecko, Irák, Kosovo
Německo, Francie, Nizozemsko, USA, Rakousko, Saudská Arábie, Švýcarsko, Rusko, Dánsko, Velká Británie, Kanada, Belgie, Bulharsko, Itálie, Ázerbájdžán
V Turecku je populární názor, že existuje jeden společný turecký jazyk (Türkçe), který se dělí na několik hlavních nářečí (lehçe), jako jsou kazašská turečtina (Kazak Türkçesi) uzbecká turečtina (Özbek Türkçesi) a turečtina Turecka (Türkiye Türkçesi). Podle tohoto názoru, se kterým však většina lingvistů nesouhlasí, turečtina (tj. společný turkický jazyk) je jedním z nejrozšířenějších jazyků světa s přibližně 200 miliony mluvčích.
Latinka byla zavedena v Turecku v roce 1928. Předchozí abecedy, například runové písmo, ujgurské nebo arabské písmo nekorespondují s moderní tureckou abecedou, která obsahuje 21 souhlásek a 8 krátkých samohlásek (neobsahuje dvojhlásky ani dlouhé samohlásky). Cílem jazykové reformy tureckého prezidenta M. K. Atatürka bylo těsněji propojit psanou a mluvenou podobu jazyka: Benim adım Mustafa [benim adɯm Mustafa] („Moje jméno je Mustafa“).
Jednou z nejtypičtějších rysů tureckého jazyka je vokálová harmonie, která zahrnuje následující opozice:
Přední | Zadní | |||
---|---|---|---|---|
Nelabilizovaná | Labilizovaná | Nelabilizovaná | Labilizovaná | |
Vysoká -o | i | ü | ı | u |
Nízká -o | e | ö | a | o |
Slovní spojení görüşürüz („uvidíme sa“, doslova „my se uvidíme navzájem“) sestává z kmene slova gör- (vidět) a třech různých sufixů, přičemž každý z nich může mít čtyři tvary: -ış/iş/uş/üş (vzájemnost) -ır/ir/ur/ür (aorist) -ız/iz/uz/üz (1. os. plurálu). Kmenová samohláska ovlivňuje samohlásky v sufixech. Tytéž části sufixů přidávané k různým kořenům slov mohou mít různé podoby:
Turecký jazyk patří, na rozdíl od většiny evropských jazyků, k aglutinačním jazykům, které vyjadřují gramatické vztahy a kategorie pomocí připojování přípon a předpon k neměnnému kořenu slova. V sledu za sebou může následovat i několik přípon, resp. předpon:
V turečtině chybí kategorie gramatického rodu, tj. slovo arkadaş (přítel) označuje osobu v ženském i mužském rodě. Turečtina nepoužívá určitý člen, ale číslovka bir (jeden) může mít funkci neurčitého členu. Plurál se tvoří přidáním sufixu -lar/ler (v závislosti na vokálové harmonii), např. evler (domy) a atlar (koně). Turečtina má 6 pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, lokál a ablativ. Samohláska v sufixu se mění v souladu s principem vokálové harmonie.
dům | kůň | lékař | herec | |
Nominativ | ev | at | doktor | aktör |
---|---|---|---|---|
Genitiv | evin | atın | doktorun | aktörün |
Dativ | eve | ata | doktora | aktöre |
Akuzativ | evi | atı | doktoru | aktörü |
Lokál | evde | atta | doktorda | aktörde |
Ablativ | evden | attan | doktordan | aktörden |
Slovesné tvary vznikají podle modelu: kmen-vid/přípona pro čas-osobu, např. oyna-dı-m (hrál jsem). Negovaný tvar se tvoří přidáním sufixu -ma/me, např. oyna-ma-dı-m (nehrál jsem). Otázka vzniká pomocí částice mı/mi/mu/mü, např. oynadım mı? (hrál jsem?). Turečtina má 5 základních časů: přítomný čas, budoucí čas, aorist, minulý určitý čas a minulý inferenční čas. Minulý inferenční čas vyjadřuje děj, o kterém mluvčí ví jen zprostředkovaně, tedy neví, zda se událost opravdu stala, např. Ali evlenmiş (říká se, že se Ali oženil).
Singulár | Plurál | |||||
---|---|---|---|---|---|---|
1. osoba | 2. osoba | 3. osoba | 1. osoba | 2. osoba | 3. osoba | |
Přítomný čas | yapıyorum | yapıyorsun | yapıyor | yapıyoruz | yapıyorsunuz | yapıyorlar |
Budoucí čas | yapacağım | yapacaksın | yapacak | yapacağız | yapacaksınız | yapacaklar |
Aorist | yaparım | yaparsın | yapar | yaparız | yaparsınız | yaparlar |
Minulý určitý čas | yaptım | yaptın | yaptı | yaptık | yaptınız | yaptılar |
Minulý důsledkový čas | yapmışım | yapmışsın | yapmış | yapmışız | yapmışsınız | yapmışlar |
Neměnné kmeny slov tvoří základ slovní zásoby turečtiny. Nejstarší kmeny jsou převážně jednoslabičné. Jde o kmeny typu VC, CV, CVC nebo CVCC (V – samohláska, C – souhláska). Počet kmenů je tedy omezený a nová slova vznikají přidáváním sufixů ke kmenům nebo k existujícím slovům:
Reduplikace je populární způsob na zdůraznění významu slova. Známe několik druhů reduplikace:
Reduplikace se používá také na tvorbu zvukomalebných slov: çıtır çıtır (při konzumaci křupavého jídla), şapır şapır (když někdo hlasitě konzumuje nebo se hlasitě líbá). Reduplikace se používá také ke zvýraznění vizuálních vlastností předmětů: pırıl pırıl (zářivý). Zmíněné druhy reduplikace jsou časté, ale kromě reduplikace, která vzniká opakováním stejného slova se změnou první hlásky na {m}, je tvorba nových výrazů omezená.