Francouzština
La langue française
La langue française
77 milionů rodilých mluvčích (150 – 220 milionů používá francouzštinu jako druhý jazyk)
Francie, Belgie, Švýcarsko, Monako, Lucembursko, EU, Kanada, Vanuatu a 21 zemí v Africe
Itálie, USA
Alžírsko, Argentina, Austrálie, Kanada, Čile, Libanon, Mexiko, Maroko, Nový Zéland, Tunisko, Uruguay
Francouzština se používá ve 29 zemích světa, které vytvářejí tzv. Frankofonii (zkrácený název pro Mezinárodní organizaci Frankofonie). Existuje několik různých variant v Evropě, Africe, Kanadě, USA i v Asii. Francouzština používaná na území Belgie a Švýcarska se odlišuje od standardní mluvené francouzštiny ve Francii.
Nejvyšší počet rodilých mluvčích spolu s mluvčími, jejichž druhým jazykem je francouzština, se nachází v Africe (přibližně 115 milionů obyvatel z 31 zemí). Země bývalých francouzských kolonií (Senegal, Alžírsko, Gabon, Tunisko, Mauretánie, Pobřeží slonoviny atd.) po získání nezávislosti často pokračují v používání francouzštiny jako kompromisu mezi rozmanitými lokálními jazyky.
Francouzština tvoří lexikální základ několika kreolských jazyků, např. haitštiny.
Francouzština je oficiálním jazykem několika mezinárodních organizací, a to OSN, Světové obchodní organizace, NATO, Rady Evropy, Červeného kříže a Vatikánu. Francouzská aliance (Alliance Française) propaguje francouzský jazyk a kulturu na celém světě.
Mapa znázorňuje jazyky a dialekty ve Francii a v pohraničních regionech.
Zdroj: Wikimedia Commons
Francouzština vznikla jako románský jazyk z lidové latiny, kterou ovlivnil keltský jazyk používaný v Galii (současná severní Francie). Okcitánština se používala na jihu země.
Nejstarším textem jsou Štrasburské přísahy (Serments de Strasbourg) z roku 842.
František I. ustanovil francouzštinu oficiálním jazykem v roce 1539, čímž nahradil do té doby používanou latinu. Proto bylo používání ostatních jazyků ve Francii potlačeno.
V 17. století se francouzština během vlády panovníka Ludvíka XIV. stala mezinárodním evropským jazykem. Francouzština byla nejdůležitějším jazykem diplomacie od 17. do poloviny 20. století, kdy francouzštinu ve funkci mezinárodního jazyka nahradila angličtina.
Francouzská abeceda obsahuje 26 písmen latinské abecedy, 14 písmen s diakritikou (à â ç é è ê ë î ï ô ù û ü ÿ) a 2 ligatury (æ, œ), tj. grafické spojení dvou písmen do jednoho.
Pro výslovnost je charakteristické zvýšené napnutí svalů. Poslední písmeno slova je často němé (nevyslovuje se). V jazyce neexistuje hláska h, pokud se v písmu vyskytuje na začátku slova, např. ve slově hôtel [otel] (hotel), nevyslovuje se. Charakteristickou hláskou francouzského jazyka je uvulární hláska r.
Pravopis je poměrně komplikovaný, protože mezi psanou a mluvenou podobou jazyka je velký rozdíl. V psané formě se rozlišuje 6 tvarů přítomného času pravidelných sloves, ale v řeči se rozlišují pouze 3, resp. 4 z nich. V tabulce, která zobrazuje časování sloves, se všechny tvary jednotného čísla a tvar třetí osoby množného čísla vyslovují stejně.
Skutečná mluvená podoba francouzštiny je podstatně složitější, než by se při osvojování tohoto jazyka mohlo zdát. Některé samohlásky se vynechávají a jisté skupiny slov se vyslovují jako jedno slovo.
Je ne le sais pas („Nevím“)
Spisovná francouzština obsahuje 13 ústních a 4 nazální samohlásky. Takzvaná šva /ə/, která se vyslovuje podobně jako němé e – œ, se ve výslovnosti často vynechává (e muet). Obvykle se nevyslovuje na konci slov, např. porte. Neplatí to v básnickém projevu, ve kterém se vyslovit může.
Písmeno | Příklad | Překlad |
---|---|---|
a à | patte, là | pazourek, tam |
a â | image, pâté | obrázek, blok |
ai, ei, è | chère, neige, faire | drahý, sníh, udělat |
ê | rêve | sen |
é | été | léto |
i | livre | kniha |
œ, eu | œil, jeune | oko, mladý |
eu, eû | peu, jeûne | pár, postní |
e [ə] | je | já |
o, au, eau | mot, peau, beau | slovo, pokožka, krásný |
o | mort | smrt |
ou | sous | pod |
u | but | cíl |
Samohlásky a, o, u a i se nazalizují, když za nimi následuje n. | ||
an | dans | v |
on | mon | můj |
un | brun | hnědý |
in | vin | víno |
Francouzština má i dvojhlásky: oui („ano“), huit („osm“), roi („král“), louer („pronajmout“), ciel („obloha“).
Písmeno | Příklad | Překlad |
---|---|---|
b | beau | překrásný |
c, s, ç | cent, sous, ça | sto, pod, toto |
c, k, q | cause, kilo, cinq | příčina, kilo, pět |
ch | chaise | židle |
d | dans | v |
f, ph | fée, photo | víla, fotka |
g, j | gens, journal | lidé, časopis |
g | garde | strážce |
l | lait | mléko |
m | mère | matka |
n | non | ne |
gn | campagne | kampaň |
p | porte | dveře |
r | rose | růže |
t | triste | smutný |
v | ville | město |
x | expansion | expanze |
z | gazette | noviny |
Ve francouzštině je přízvuk na poslední slabice slova. Slova, která se vyslovují rychle za sebou, vytvářejí jednu rytmickou jednotku (např. un petit enfant = „malé dítě“), tedy mají jen jeden přízvuk. Souhlásky, které se na konci slova obvykle nevyslovují, se mohou vyslovit v případě, že po nich následuje samohláska, např. t ve slově petit z uvedeného příkladu {un petit enfant}. Tento jev se nazývá liaison.
Francouzština ztratila složité skloňování a časování, které měla latina. Skloňování v množném čísle podstatných a přídavných jmen je naznačené, ale zřídka se vyslovuje. Syntaktické vztahy se vyjadřují pomocí slovosledu a použitím předložek. Pomocná slovesa se používají k vyjádření slovesného času a způsobu.
Francouzština používá dva gramatické rody (člen le označuje mužský rod, člen la ženský rod). Přídavné jméno následuje obvykle po podstatném jménu (kromě některých krátkých a častých přídavných jmen), s nímž se shoduje v rodě a čísle.
Singulár
Plurál
V těchto tvarech se vyslovuje odlišně pouze člen v singuláru a v plurálu.
Některá přídavná jména mění význam podle toho, zda stojí před podstatným jménem nebo za ním.
Pravidelná slovesa se časují podle tří vzorů odlišených podle zakončení ve tvaru infinitivu (-er, -ir, -re).
parler
vyprávět |
finir
skončit |
mettre
položit |
||
Přítomný čas | ||||
---|---|---|---|---|
Singulár | ||||
1. osoba | je parle | je finis | je mets | |
2. osoba | tu parles | tu finis | tu mets | |
3. osoba | il parle | elle finit | il met | |
Plurál | ||||
1. osoba | nous parlons | nous finissons | nous mettons | |
2. osoba | vous parlez | vous finissez | vous mettez | |
3. osoba | ils parlent | elles finissent | ils mettent | |
Imperfektum | ||||
Singulár | ||||
1. osoba | je parlais | je finissais | je mettais | |
2. osoba | tu parlais | tu finissais | tu mettais | |
3. osoba | il parlait | elle finissait | il mettait | |
Plurál | ||||
1. osoba | nous parlions | nous finissions | nous mettions | |
2. osoba | vous parliez | vous finissiez | vous mettiez | |
3. osoba | ils parlaient | elles finissaient | ils mettaient | |
Předpřítomný čas | ||||
Singulár | ||||
1. osoba | j’ai parlé | j’ai fini | j’ai mis | |
2. osoba | tu as parlé | tu as fini | tu as mis | |
3. osoba | il a parlé | elle a fini | il a mis | |
Plurál | ||||
1. osoba | nous avons parlé | nous avons fini | nous avons mis | |
2. osoba | vous avez parlé | vous avez fini | vous avez mis | |
3. osoba | ils ont parlé | elles ont fini | ils ont mis | |
Budoucí čas | ||||
Singulár | ||||
1. osoba | je parlerai | je finirai | je mettrai | |
2. osoba | tu parleras | tu finiras | tu mettras | |
3. osoba | il parlera | elle finira | il mettra | |
Plurál | ||||
1. osoba | nous parlerons | nous finirons | nous mettrons | |
2. osoba | vous parlerez | vous finirez | vous mettrez | |
3. osoba | ils parleront | elles finiront | ils mettront | |
Přítomný kondicionál | ||||
Singulár | ||||
1. osoba | je parlerais | je finirais | je mettrais | |
2. osoba | tu parlerais | tu finirais | tu mettrais | |
3. osoba | il parlerait | elle finirait | il mettrait | |
Plurál | ||||
1. osoba | nous parlerions | nous finirions | nous mettrions | |
2. osoba | vous parleriez | vous finiriez | vous mettriez | |
3. osoba | ils parleraient | elles finiraient | ils mettraient | |
Imperativ | ||||
Singulár | ||||
1. osoba | ||||
2. osoba | parle | finis | mets | |
3. osoba | ||||
Plurál | ||||
1. osoba | parlons | finissons | mettons | |
2. osoba | parlez | finissez | mettez | |
3. osoba |
Ve francouzštině se nevyskytují složená slova, ale složené výrazy jako:
Čísla ve francouzštině jsou založena na číselné soustavě starých Keltů, která používala základ 20. Číslo 80 je proto quatre-vingts („čtyři dvacítky“) a 95 quatre-vingt-quinze („čtyři dvacítky a patnáct“). Belgická a švýcarská francouzština (i francouzština používaná v dalších zemích) je založena na desítkové číselné soustavě, proto se číslo 95 vyslovuje nonante-cinq.